Manka a přebytky v restauraci
Datum: 24.01.2006
Dotaz:
Provozujeme hotel s kapacitou 700 lůžek. V restauraci máme poměrně vysoký obrat. Jelikož je v praxi obtížné dodržet při vaření přesně kalkulaci, při každé inventuře jsou zjištěny manka i přebytky na velkém množství surovin. Vysoká frekvence vaření pak způsobuje při každé měsíční inventuře manka i přebytky v tisících Kč. Vaření ve velkém způsobuje, že každý měsíc jsou přebytky vyšší než manka. Proto nežádáme po zaměstnancích žádnou náhradu vzniklého manka. Zákon o účetnictví, který však zakazuje kompenzaci manka a přebytku pak způsobí, že máme v účetnictví za celý rok vysoké manko, které není uhrazeno zaměstnancem a tím pádem je nedaňovým nákladem. Zároveň máme vysoké přebytky, které se musí zdanit daní z příjmů. Jak tyto negativní daňové dopady redukovat? Odpověď:
Termíny manko a přebytek jsou v definovány v § 30 odstavec 5 zákona o účetnictví.
Za přebytek se považuje inventarizační rozdíl, kdy skutečný stav je vyšší než stav v účetnictví a rozdíl mezi těmito stavy nelze prokázat.
Mankem se rozumí inventarizační rozdíl, kdy skutečný stav je nižší než účetní a rozdíl mezi těmito stavy nelze prokázat.
Zákon, ani prováděcí vyhláška č. 500/2002 Sb., manka a přebytky kompenzovat nedovoluje. Z tohoto pravidla je umožněna výjimka uvedená v § 58 odst. 1 písm. c) vyhlášky.
Manka a přebytky zásob lze vzájemně vyrovnávat pouze tehdy, jedná-li se o manka a přebytky zásob, které vznikly ve stejném inventarizačním období prokazatelně neúmyslnou záměnou jednotlivých druhů, u kterých je tato záměna možná vzhledem k charakteru druhů zásob, například v důsledku podobného balení zásob.
Převyšuje-li po tomto vyrovnání částka mank částku přebytků, je třeba rozdíl posuzovat jako výsledné manko.
Převyšuje-li částka přebytků částku mank, posuzuje se rozdíl jako výsledný přebytek.
Přebytky zásob jsou vždy z pohledu zákona o daních z příjmů daňovým výnosem.
Zatímco manko není daňovým nákladem dle § 25 odstavec 1 písmeno n) zákona o daních z příjmů. Přičemž dle ustavení § 25 odstavec 2 ZDP se za manka se nepovažují:
• technologické a technické úbytky
• úbytky vyplývající z přirozených vlastností zásob vznikající např. rozprachem, sesycháním v rámci technologických úbytků ve výrobním, zásobovacím a odbytovém procesu (přirozené úbytky zásob materiálu, zboží, nedokončené výroby, polotovarů a hotových výrobků),
• ztratné v maloobchodním prodeji
• nezaviněné úhyny zvířat, která nejsou pro účely zákona hmotným majetkem
a to vše do výše ekonomicky zdůvodněné normy ztratného a přirozených úbytků stanovené poplatníkem přičemž správce daně může posoudit, zda výše stanovené normy odpovídá charakteru činnosti poplatníka a obvyklé výši norem jiných poplatníků se shodnou nebo obdobnou činností a o zjištěný rozdíl upravit základ daně.
Závěr:
Negativním daňovým dopadům lze předcházet pouze správným stanovováním receptur, využitím zákonné možnosti kompenzace u druhů zásob u kterých je prokazatelné, že manko a přebytek vznikl neúmyslnou záměnou. Dále by měla mít účetní jednotka stanovenou normu technologických úbytků. Manka do této ekonomicky zdůvodněné normy budou daňovým nákladem.